Bitva u Štěrbohol u Prahy 6. května 1757

Bitva u Štěrbohol – mimo české hranice známá jako bitva u Prahy, proběhla 6. května 1757 a byla jedním z velkých vojenských střetnutí Sedmileté války, ve kterém se utkala armáda Pruska, pod velením jeho panovníka Fridricha II. a vojsko Habsburské monarchie v čele s princem Karlem Lotrinským. V bitvě Fridrich II. naplno rozvinul svého strategického génia a duchaplnými manévry dokonale rozvrátil skvěle umístěnou obranu protivníka. Štěrboholské střetnutí bylo ve své době nejkrvavější bitvou 18. století, ale přesto zůstává nedoceněné a v ústraní vedle velkého rakouského vítězství u Kolína. Avšak bitva v předpolí české metropole nejenže velkými ztrátami oslabila síly Fridricha II., ale tím, že se polovina ustupujících jednotek uzavřela za pražskými hradbami, byla obléháním vázaná významná část pruských armád a umožnila tak maršálu Daunovi právě u Kolína pruského krále porazit.

Fridrich ante portas

Sedmiletá válka vypukla 29. srpna 1756. Operace tohoto roku vyvrcholily obklíčením Saské armády u Pirny a bitvou u Lovosic, kde pole opanovaly pruské jednotky. Fridrich II. nečekal na to, až na něj svorně udeří koalice evropských panovníků a rozhodl se zničit rakouskou armádu ještě v zimních kvartýrech.[6] V dubnu 1757 vpadl třemi pochodovými proudy na území Čech a překvapené rakouské oddíly hnal směrem k české metropoli. Pouze při střetnutí u Liberce byl sbor hraběte Königsegga schopen klást spořádaný odpor. Avšak netrvalo dlouho a byl pruskou přesilou donucen k ústupu. Brownova armáda se postupně shromáždila před hradbami Prahy.

Pruský předvoj dostihl rakouskou armádu s jednodenním zpožděním a k Praze dorazil 1. května 1757. Fridrich II. se ubytoval na Bílé hoře v letohrádku Hvězda.[7] O den později dorazily hlavní pruské síly. Maršálu Schwerinovi se podařilo překročit Labe teprve až 5. května, bylo proto na pováženou, že Rakušané nenapadli slabšího Fridricha II. 3. nebo 4. května.[8] Fridrich II. mezitím u Sedlce postavil přes Vltavu pontonový most a chystal se k očekávanému střetnutí. Jeho jednotky se utábořily na prosecké pláni, kde se k nim celou noc z 5. na 6. května připojovali muži maršála Schwerina. Maršál chtěl bitvu o den odložit, aby si jeho unavené jednotky mohly odpočinout, ale pruský král chtěl zaútočit co nejdřív.[9] V tu dobu již zřejmě měl informace o pohybech armády generála Dauna, který byl v den bitvy asi 50 kilometrů od Prahy u Sadské, kde naslouchal střelbě z děl.[10] Aby byl blokován i případný ústup Rakušanů, umístil Fridrich II. na západní břeh Vltavy 32 000 sbor maršála Keitha.[8]

Strategická situace

Rakouské ležení se rozkládalo mezi horou Vítkov, výšinami u Hrdlořez, Malešic, Olšan a Nuslí. Do bitvy se jednotky šikovaly na Žižkovském vrchu, levým křídlem se opíraly o pražské hradby a čelem směřovaly k Proseku. Pravé křídlo a střed stály na přilehlých svazích Vítkovaa až k vesnici Kyje.[pozn. 1] Na vrchu Hlohovci, na nejzazším pravém křídle, Rakušané narychlo zbudovali polní opevnění.[11] Pod žižkovským svahem tekl potok Rokytka, který své okolí místy měnil v močály[11] a tvořil tak pro pruskou pěchotu i jezdectvo přirozenou překážku. Navíc se mezi Kyjemi a vesnicí Štěrboholy nacházela řada vypuštěných rybníků.

Vojsko Fridricha II. bylo ráno v den bitvy sešikováno od Hostavic k Proseku.

Obě armády do bitvy nastupovaly se zhruba vyrovnaným početním stavem, rakouské vojsko disponovalo počtem 61 000 mužů, z toho bylo 13 000 členů pražské posádky,[11][pozn. 2] pruské jich čítalo zhruba 64 000. Z toho, jak bylo uvedeno výše, část blokovala západní břeh Vltavy. I když bylo vojsko pruského krále v mírném přečíslení, princ Karel a maršál Browne měli své mužerozmístěny ve výhodnějších obranných pozicích, což by v případě protivníkova čelního útoku zvýhodňovalo je.

Pražská šlachtata

Obchvat rakouského pravého křídla

První fáze bitvy – Brownův manévr pro pokrytí pravého křídla armády a zabránění vpádu Pruských vojsk Rakouským jednotkám do zad. Vpravo dole je zobrazeno místo střetů kavalérie.

Když se Fridrich II. 6. května 1757 ráno probudil, nebyl ve své kůži.[9] Celou noc zvracel a posléze se ani nemohl dostat do sedla.[9] Kolem páté hodiny se pruský král spolu s maršálem Schwerinem a generálem Winterfeldtem vydal na prosecké výšiny, odkud společně sledovali, jak se Rakušané ve svých pozicích rozvinují do dvou linií. Původním Fridrichovým záměrem bylo vést úder čelně, avšak pro jistotu vyslal oba své společníky, aby prozkoumali pravé křídlo protivníkova postavení. Za chvíli se od nich dozvěděl, že pláň na východě tvoří pozvolný svah a k útoku je proto mnohem příhodnější. Rozhodl se tedy obejít pravé křídlo Rakušanů v širokém obchvatu a udeřit právě tady.

Jednotky maršála Schwerina zahájily svůj pochod od Bílé hory kolem půl sedmé. Přibližně o půl hodiny později[11] dal Fridrich II. povel k uspořádání armády do třech pochodových proudů, přičemž jednoty se měly před zraky Rakušanů přemisťovat skryty protilehlým svahem. Ihned po zformování pruské kolony vyrazily kolem vesnic Hloubětín a Dolní Počernice směrem na Štěrboholy. Mezi kyjskými rybníky a Běchovicemi narazily na bažiny, kde pěchota začala zapadat až po kolena a potahy s dělostřelectvem se proto musely těmto místům obezřetně vyhýbat a jet oklikami po úzkých cestách.[13] Největší problémy měla pěchota při překonávání potoka Rokytky, všechny jednotky se rozpadly a pro Prusy bylo

jen velkým štěstím, že Rakušané na ně v tuto chvíli nezaútočili.[7]

Pruská pěchota při překonávání potoka Rokytky.

Teprve kolem deváté hodiny[3] si maršál Browne a vévoda Lotrinský uvědomili záměr nepřítele. Okamžitě shromáždili 40 setnin pěchoty[14][pozn. 3] které pochodovaly souběžně s Prusy. Tito muži se znova zformovali do linie od okraje Kyjí až k rybníku v Dolních Měcholupech.[7] Zároveň s pěchotou postupovalo i 12 děl. Tímto přesunem však vznikla mezera mezi oběma křídly, kterou vyplnilo 23 granátických setnin[8] pod velením plukovníka Petra de Guaska z pluku Wied spolu s pluky Los Rios, Harrach[14] a jízda prince Hohenzollernského.[7] Do boje také vyrazila rakouská kavalérie, v počtu 12 pluků kyrysníků a dragounů spolu s 5 pluky husarů,[8] jejíž úkolem bylo blokovat mezeru mezi vesnicí Štěrboholy a černokosteleckou silnicí.[14]

Mezitím, co se prvních 14 Schwerinových praporů řadilo do útočných linií před štěrboholskými zahradami, maršál nařídil 20 eskadronám jízdy pod velením prince Schönaicha, aby na již přeskupenou rakouskou jízdu udeřily. Prudký střet kavalérií trval celou hodinu a půl. Sotva se pruská pěchota sešikovala za štěrboholským potokem, vyrazila do útoku. Linie se posunovala bez jediného výstřelu, jelikož Fridrich II. dbal na to, aby byl nepřítel napaden pouze bajonety.[16] Roztaženi v dlouhé linii vojáci předpokládali, že proti nim leží jen travnaté louky.[8] Záhy se však začali bořit do měkkého bahna. Domnělé louky byly dna vypuštěných rybníků osázených ovsem, který po napuštění sloužil jako první krmení vysazeným kaprům.[8] Sotva se Prusové dostali na 400 kroků[16] od rakouské linie, dopadla na ně účinná kartáčová dělostřelba.

I přes těžké ztráty se divize generála Winterfelda vrhla na bodák proti rakouským pozicím. Sám král Fridrich byl přítomen tomu, jak špatným terénem zpomalené, salvami granátníků posílených dvěma pěšími pluky, Harrasovým a Riesovým,[12] na kopci Homoli a dělostřelbou decimované pluky IR 37 Kursell a IR 33 Fouqué začaly ve zmatku prchat z boje.[17] Rakušané využívali mezer mezi pluky, které se v důsledku špatné průchodnosti terénu začaly v linii tvořit a vrhali se do nich.[3] V průběhu pruského útoku byl zraněn generál Winterfeldt, když ho kule zasáhla do krku.[9] Chvíli ležel na zemi v bezvědomí. Když se velmi krvácející probudil, zjistil, že jeho muži kvapně ustupují a že je Rakušané prozatím nepronásledují.[9] Hrozbami i prosbami se své vojáky snažil přinutit k tomu, aby se zastavili, ale neuspěl. Svědkem jeho snahy se stal maršál Schwerin.

Smrt maršála Kurta Christophera Schwerina.

Tomu před chvílí Fridrich II. ostře vyčetl, že jeho pěchota je zbabělá a teď se před jeho zraky snažil osobním příkladem napravit špatný dojem.[18] Daroval generálovi druhého koně, aby mohl vyhledat chirurga[9] a sám se chopil plukovní zástavy nejbližšího regimentu. Shodou okolností to byla zástava pluku IR 24 Schwerin.[17] Bylo asi jedenáct hodin, když se s pokřikem: „Na ně, děti moje!“[19] sám snažil vojáky povzbudit do dalšího boje. Avšak během pár chvil byl smrtelně zasažen pěti[3] kartáčovými kuličkami do hlavy, hrudi a břicha.[19] Po něm se zástavy chopili ještě dva důstojníci, ale oba padli mrtví k zemi.[9] Tím byla zkáza pruského útoku dovršena. Rakušané, kteří mezitím již vyrazili do protizteče, hnali nepřítele až za štěrboholský potok. Do jejich rukou padla vesnice, dvanáct pruských děl[18] a 15 praporů.[16] Při protiútoku rakouskému maršálovi Brownemu dělová kule rozdrtila nohu a poté, co spadl z koně, musel i on být odnesen z bojiště.[18]

Pražský manévr

Místo padlého maršála Schwerina převzal velení levého pruského křídla osobně Fridrich II. Tím pro rakouskou armádu skončily její úspěchy. O půl dvanácté nechal pruský král zapojit do jezdeckých bojů u Štěrbohol 40 švadron jezdců[pozn. 4] pod velením generálporučíka Zietena.[20] Přestože Rakušané byli celou hodinu a půl schopni dvěma pruským jezdeckým atakům odolávat, třetí nápor čerstvých nepřátelských posil, které vpadly rakouským jednotkám do pravého boku tak, že obešly měcholupský rybník,[18] je zlomil. Před bitvou nebyly vydány dispozice, kam mají rakouské jednotky ustupovat[18] a tak rozprášení jezdci prchali buď k pražské městské bráně nebo do sázavského údolí, přičemž nechali pěchotu napospas nepříteli.[20] Princ Karel se je snažil prosbami i výhrůžkami donutit obrátit se zpět, ale bezvýsledně. Přitom se natolik rozrušil, že omdlel a musel být odnesen z bitevního pole,[pozn. 5] přičemž ho málem zajali nepřátelští jezdci.[20] Souběžně s útokem Zietenova jezdectva vyrazil u Štěrbohol do útoku druhý sled pruské pěchoty a současně brigáda generálmajora Christopha von Mansteina zaútočila na rakouské hraničáře u Starého Hloubětína, přičemž je zatlačila až k Hrdlořezům.[pozn. 6][21] Také vévoda Brunšvický zaútočil na císařské jednotky stále stojící nad Hloubětínem a z kóty Horka nad Kyjemi musely být staženy baterie českých dělostřelců, které decimovaly pěchotu protivníka,[22] aby děla nepadla do rukou nepřítele.[18]

Konečná fáze bitvy; „Pražský manévr“, poslední zbytky obrany a všeobecný ústup rakouských vojsk za hradby Prahy.

Avšak vytrvalý tlak Prusů na jednotky u Hloubětína a postup pravého rakouského sledu ke Štěrboholům, který je vzdálil od křídla levého, vytvořil asi 800 metrů širokou mezeru[3] ve zlomu linie u vesnice Kyje. Změna v rakouských pozicích neunikla pruskému králi. Ihned dal rozkaz třem plukům pod velením generálporučíka Hautcharmoye,[pozn. 7] aby jako první průnikem do této mezery rozpoltily rakouské linie ve dví.[pozn. 8] Útok v čele těchto pluků vedl pruský král osobně.[24] Rakušané však nemínili ustoupit. Generál Keuhl se snažil zformovat novou obrannou linii v ohybu Rokytky u návrší zvaného Tábor, kde se odehrávaly jedny z nejkrvavějších bojů,[25] a i když se jeho mužům podařilo téměř zcela zničit IR 1. Winterfeldt,[5] stával se odpor Rakušanů beznadějným. Rokytku v čele IR 13 Itzenplitz překročil i princ Jindřich Pruský, přičemž se pro svou malou výšku v potoku málem utopil,[5] a udeřil na pravé křídlo Rakušanů stojících od rána v původních pozicích.

Na pravém křídle u Štěrbohol se po útěku jízdy již izolované rakouské granátnické prapory snažily odolávat náporu pruské kavalérie i pěchoty. Dokonce na chvíli postoupily ještě dále vpřed, ale nedostatečně podporované eskadronami generála Lucchesiho, byly nakonec krok za krokem nuceny stahovat se zpět.[26] Přes Nusle a Jesenice se jim podařilo spořádaně ustoupit k Sázavě a u Benešova se spojily s ostatními ustupujícími jednotkami.[26] Granátníci, kteří ten den přežili, dostali za svou disciplinovanost dvojnásobný plat.[9]

Kolem 15 hodiny se stal ústup na rakouských frontách všeobecným. Králi Fridrichovi se však prchajícího nepřítele nepodařilo účinně pronásledovat, neboť hrabě Königseck zformoval novou obrannou linii mezi Malešicemi a Strašnicemi. Také generálu Lucchesovi, se 7 300 jezdci, se podařilo ustupující levé křídlo armády dostatečně krýt.[26] Jednotky levého křídla, přibližně 40 000 mužů,[27] většinou ustoupily pod ochranu pražských hradeb, zbytek se stáhl k Táboru.[27]

Válka pokračuje

Poté, co se rakouské vojsko spolu se svými veliteli uzavřelo za zdmi Prahy, nechal ji Fridrich II. oblehnout. Obě strany měly poměrně vyrovnané ztráty. Zhruba 14 000 vojáků. Jen 2500 zraněných Prusů zemřelo v Břevnovském klášteře a byli pohřbeni za klášterní sýpkou. Na pruské straně zemřeli generálové Schöning, Blanders, Hautcharmoy a vévoda Fridrich Holštýnsko-Beckský. Hlavní ztrátou pro Fridricha II. však byl maršál Schwerin. Rakušané ztratili generálmajora Peroniho, podmaršálka Clerciho a maršála Browneho, který svému zranění podlehl 26. června 1757.[28]

Bombardování Prahy Prusy 1757

I když rakouská armáda bitvu prohrála, získala tak velkou výhodu pro další pokračování války v roce 1757. Pruský král musel zanechat před obléhanou Prahou 50 000 mužů, o 14 000 přišel v bitvě a další tisíce zabezpečovaly zásobovací linie z Čech do Pruska. Proti Daunově armádě tak mohl nasadit pouze 30 000 mužů. Tím se ocitnul v početní nevýhodě, ale ani tento početní nepoměr nic neubralo na jeho sebevědomí, které si ještě pozvedl vyhranou bitvou. 18. června však od armády maršála Dauna utrpěl tvrdou porážku v bitvě u Kolína a o dva dny později byl nucen ukončit obléhání Prahy a ve dvou pochodových proudech se stáhnout z Čech.

Prusové bitvu nazvali podle české metropole, avšak Rakušané ji nazvali podle Štěrbohol, kde v boji dosáhli jediného úspěchu.[4] Čeští historici chtěli bitvu podle Hrdlořez nebo Malešic.[4]

Situace při obléhání Prahy Prusy v roce 1757.

 

KLIKNI A PODÍVEJ SE JAK TO TENKRÁT U ŠTĚRBOHOL V ROCE 1757 BYLO.

Poznámky

↑ Dnes by se tato linie rozprostírala od místa, kde začíná ulice Na Balkáně, přes Smetánku až na tzv. Hlohovec, vrch mezi Hloubětínem a Kyjemi.[11]
↑ Dle Josefa Svátka ona 13 000 pražská posádka se „ani počítat nemůže, anať se v bitvě vůbec neúčastnila.“[12]
↑ Dle autorů knihy Její veličenstvo Marie Terezie šlo o 40 granátnických rot (setnin) shromážděných sem od různých pluků.[3] V době sedmileté války se císařsko-královský pěší pluk skládal ze dvou až tří setnin granátníků a ze dvou řadových praporů po osmi setninách o 136 mužích.[15]
↑ 20 eskadron husarů a 5 eskadron dragounů.[17]
↑ Podle historika Pavla Běliny byl postižen plicním infarktem.[21] Poprvé lékař pustil princi Karlovi žilou v Nuslích, ale i zde se přihnali ustupující husaři a tak byl švagr Marie Terezie převezen na Vyšehrad, kde mu bylo puštěno žilou podruhé a konečně se probral.[18] Poté, co procitl, chtěl se Žitnou branou okamžitě vrátit na bojiště, ale proud prchajících mu to znemožnil a tak vyčkal konce bitvy v jednom z pražských paláců.[20]
↑ Bojů v řadách těchto hraničářů se účastnil i čerstvě jmenované plukovník Ernst Gideon von Laudon.[21]
↑ Šlo o IR 26 Meyerinck, IR 28 Hautcharmoy a IR 32 Tresckow.[17]
↑ Tento strategický tah, který definitivně rozhodl bitvu ve prospěch Prusů, je také nazýván „pražským manévrem“.[23]
[editovat]
Reference
↑ Schlacht bei Šterboholy 1757 : in den deutschen Geschichtswerken Schlacht bei Prag genannt. 1. vyd. Praha : Svaz československého důstojnictva, 1933. Dále jen: Gödölley. Dostupné online. S. 3. (Německy)
↑ Gödölley, s. 4.
↑ a b c d e f g h i JANUSOVÁ, Jana; KÁŇA, Otakar. Její Veličenstvo Marie Terezie. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1987. Dále jen: Janusová, Káňa. S. 94.
↑ a b c d STELLNER, František. Sedmiletá válka v Evropě. 1. vyd. Praha : Libri, 2000. Dále jen: Stellner. ISBN 80-7277-010-1. S. 345.
↑ a b c MILLAR, Simon. Kolín 1757. První porážka Fridricha Velikého. 1. vyd. Praha : Grada, 2007. Dále jen: Millar. ISBN 978-80-247-1888-0. S. 38.
↑ Stellner, s. 117.
↑ a b c d SVÁTEK, Josef. Česko-moravská kronika. 1. vyd. Praha : I.L. Kober, 1898. Dále jen Svátek. Dostupné online. S. 631.
↑ a b c d e f Millar, s. 36.
↑ a b c d e f g h MITFORD, Nancy. Fridrich Veliký. 1. vyd. Ostrava : Domino, 2000. Dále jen: Mitford. ISBN 80-86128-92-X. S. 184.
↑ BĚLINA, Pavel. Kolín 18. 6. 1757. 1. vyd. Praha a Litomyšl : Paseka, 1997. Dále jen: Bělina. ISBN 80-7185-121-3. S. 27.
↑ a b c d e Janusová, Káňa, s. 93.
↑ a b SVÁTEK, Josef. Dějiny panování císařovny Marie Terezie, díl II. 1. vyd. Praha : I. L. Kolber, 1898. Dostupné online. S. 21.
↑ RICHTER, Karel. Třeba železem a krví. 1. vyd. Praha : Epocha, 2000. Dále jen: Richter. ISBN 978-80-87027-29-5. S. 120.
↑ a b c HRADČANSKÝ, J. V. Praha 1757 – Obraz ze života pražského. 1. vyd. Praha : „Zvěstí“ Praha Vršovice, 1927. Dále jen: Hradčanský. S. 41.
↑ Bělina, s. 12.
↑ a b c Hradčanský, s. 42.
↑ a b c d Millar, s. 37.
↑ a b c d e f g Svátek, s. 633.
↑ a b Richter, s. 121.
↑ a b c d Stellner, s. 119.
↑ a b c BĚLINA, Pavel. Generál Laudon. 1. vyd. Praha : Panorama, 1993. ISBN 80-7038-216-3. S. 47.
↑ LIER, Jan. Čechy. 1. vyd. Svazek 11. Praha : J. Otto, 1903. Dostupné online. S. 293.
↑ DUPUY, R. Ernest; DUPUY, Trevor N.. Vojenské dějiny 2. díl. Praha : Forma, 1997. ISBN 80-7213-008-0. S. 745.
↑ Richter, s. 122 – 123.
↑ Stellner, s. 121.
↑ a b c Svátek, s. 635.
↑ a b KOLEKTIV, Autorů. [Vojenské dějiny Československa II. díl]. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 1986. S. 208.
↑ Stellner, s. 128.
[editovat]

Literatura

MILLAR, Simon. Kolín 1757. První porážka Fridricha Velikého. Praha : Grada, 2007. 96 s. ISBN 978-80-247-1888-0.
PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha : Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2.
RICHTER, Karel. Třeba i železem a krví. Prusko-rakouské války 1740-1866. Praha : Epocha, 2007. 495 s. ISBN 978-80-87027-29-5.
STELLNER, František. Sedmiletá válka v Evropě. Praha : Libri, 2000. 407 s. ISBN 80-7277-010-1.
AMMANN, Friedrich. Die Schlacht bei Prag am 6. Mai 1757 : Quellenkritische Untersuchungen. Heidelberg : Petters, 1887. Dostupné online.
Schlacht bei Šterboholy 1757 : in den deutschen Geschichtswerken Schlacht bei Prag genannt. Překlad Josef Gödölley. Praha : Svaz československého důstojnictva, 1933. Dostupné online.

Zdroj:www.cs.wikipedia.org

Napsat komentář