Bitva u Rivoli 10. – 13.7. 1997

Čtvrtek 10.7.

Ve čtvrtek jsme navečer vyrazili v docela hojném počtu sportbusem směr jih. Díky perfektním kvalitám našeho kočího proběhl noční přesun přes Alpy v rychlosti a pohodě. Nejmenovaný jedinec si na této veselé cestě vysloužil naprosto nesmrtelnou přezdívku ,,Hroutil“ .

Pátek 11.7.

Dominantní pevnost Rivoli nás přivítala paprsky vycházejícího slunce a přijala nás do své ochranné náruče. Ponurá, mechem obrostlá kobka, se rázem změnila v útulnou ubikaci s apartním ložem ze slámy. Při nejbližší vhodné příležitosti nastal výcvik nováčků zrekrutovaných po cestě. Až teprve úmorné italské sluníčko a náš velitel po důrazných domluvách ( revoltující armády ) ukončilo utrpení a jednotka se přesunula k chladivému Lago di Garda. Tento manévr byl jeden z nejzdařilejších a byl nakonec zakončen i prohlídkou města, kromě teda jeho nedobytného vodního hradu. Po návratu do pevnosti se vojsko rozprchlo k táborovým ohňům, kde pod ochranou bdělých stráží ještě dlouho do noci pokračovalo v chlazení vlastních útrob pomocí červeného moku.

Sobota 12.7.

Ráno se z pelechů vztyčovali chatrné trosky něčeho, co se kdysi snad dalo nazývat armádou. Leč velitelé byli neúprosní a věrni heslu ,, těžko na cvičišti, lehko na bojišti,, se chopili rekonstruování těchto trosek na řádnou armádu. Po dopoledním cvičení a po dobrém obídku se armáda dala do pohybu a my v úmorném vedru vytáhli na pochod proti frantíkům. Rychlý pochod se díky odpadajícím slabším kusům rychle změnil na pochod smrti. Ale pak se naštěstí dali věci do pohybu. Vyjela proti nám jízda husarů smrti a my zaujali po hrdinně odraženém útoku obranu uvnitř vinic, kam za námi ta chátra nemohla. Hlavní část bitvy se ale odehrála až o několik kilometrů dále a bohužel i přes maximální hrdinství našich udatných reků jsme to nebyli my , kdo slavil vítězství. Napoleonův triumf byl zakončen, již snad tradičně, zpěvem jejich revoluční odrhovačky a samozřejmě přehlídkou před diváky nás všech . Cesta zpět nebyla o nic strastiplnější než cesta tam. Však po návratu do pevnosti nastal všeobecný rozklad mravů a vojsko se vrhlo na všechen volný chlast který byl k dispozici. Celý večer se opět nesl v tradičním duchu lehkého popíjení, sezení u ohňů, hrou na kytary, zpěvem a vedením odborných diskuzí větších či menších odborníků na dějiny obecně.

Neděle 13.7.

Nedělní dopoledne se obě armády sešli na nádvoří pevnosti k přátelskému setkání, po níž následovala ukrutná žranice v duchu dobových zvyklostí. Naprosto jedinečný okamžik, kdy skutečně pečená selata a kuřata nám lítala do huby přímo z kuchyně. Po tomto devastování našich útrob jsme si ještě na závěr před odjezdem prohlédli vrchní díl pevnosti, který nám byl zpřístupněn.

Poté již následovalo klasické nalodění do busu, nezbytná hygiena na následující zastávce a pak už jen noční přesun zpět do Ústí, kam jsme dorazili opravdu brzy zrána, a tak někteří šli z autobusu rovnou ke strojům ve svých milovaných fabrikách.

Zapsal: Josef „Hroutil“ Sotona

Napsat komentář