Bitva u Jeny 11.10. – 13.10.1996

Francouzská armáda po bitvě u Jeny 14.10.1806.

Bitva u Jeny byla střetem napoleonských válek, který se odehrál 14. října 1806. V bitvě porazil francouzský císař Napoleon pruské jednotky prince Hohenlohe, o nichž si myslel, že jsou hlavní pruskou armádou. Ta byla ve stejný den rozdrcena u Auerstedtu. Napoleon měl k dispozici armádu o síle 56 000 mužů, pruská armáda čítala 64 000 mužů (podle některých zdrojů 72 000 můžu včetně Sasů). Bitva byla zahájena za husté mlhy. Pruská armáda byla rozptýlena na 20 km široké frontě mezi Jenou a Výmarem. Napoleon obsadil příkrou výšinu Landgrafenberg, ovládající Jenu na levém břehu Sály. Francouzi na pruskou armádu zaútočili z výšin a opakovanými útoky ji zcela rozdrobili. Dopoledne byla pruská armáda smetena; ztratila 27 000 mužů a 112 děl, Francouzi ztratili jen 6000 vojáků.

Zdroj: www.wikipedia.org

Pátek 11.10.

V říjnu jsme vyrazili na svou první zahraniční akci. Po nezbytných zmatcích jsme až těsně po poledni konečně vyrazili na hraniční přechod Hora sv. Šebestiána. Přejezd přes čáru jsme zvládli výtečně, leč již po několika málo odjetých kilometrech nás štěstí na chvíli opustilo a my byli lapeni německou Hraniční Policií. Respektive bylo lapeno pouze velitelské auto a podrobeno podrobné prohlídce za škodolibého posměchu osádky nedaleko čekajícího druhého vozu. Naštěstí prohlídka dopadla dobře. Posádka uklidila vytahané haraburdí nezbytné k provozování vojenského řemesla a policie své tasené zbraně a my mohli pokračovat směrem k novým zážitkům, které na sebe nenechali dlouho čekat. Páteční odpoledne je vůbec plné všelijakých dopravních tlačenic, ucpaných dálnic a v Německu ještě jednou hezkou značkou s nápisem UMLEITUNG (Schopau- náměstí tam mají fakt hezké, projeli jsme ho díky výše zmíněné značce hned třikrát ).

Na místo jsme dorazili až při setmění. Jelikož jsme v té době z polního táborového vybavení vlastnili úplné ..nic.., vyfasovali jsme jako ubikaci místní frizérství a díky tomu naše ubytování bylo excelentně rychlé. Navíc jsme tím získali nebývalý komfort v podobě vlastní umývárny, WC a ústředního topení. Po nezbytném večerním pivním bujónku jsme se uložili k blaženému spánku spravedlivých.

Sobota 12.10.

Za rozbřesku jsme nafasovali snídani, pojedli a odebrali jsme se v naší tehdejší plné polní k již přistaveným autobusům, které nás odvezli do centra Jeny. Na cestě se nám o kulturní vložku starala dvojice skotských dudáků, které se snažila přeřvat, na druhém konci autobusu, banda halekajících bodrých moravských pěšáků ( nepřeřvali ).

Na náměstí, za účasti protestujících anarchistů, jsme si vyslechli slavnostní projev starosty města Jeny ( škoda že to nečetl česky, takhle dodnes nevím co nám ten pán chtěl).

Poté jsme se nic netuše, vydali směrem k bojišti. Překvapení se němcům ve formě onoho kopce podařilo. Málokdo z účastníků si podobný krpál vyšlápl v civilu, natož v plné polní, na jeden zátah. Při závěrečných metrech tohoto výstupu jsme armádu už zdaleka nepředstavovali. Odpočinek nahoře fakt přišel k chuti. Kopli jsme do sebe trochu chlazené tekutiny přímo od pípy, osušili své plně propocené svršky v klidu dorazili na místo bitevní scény, kde již na nás čekal zasloužený obídek.

Po obědě jsme již zaujali výchozí postavení a zbytek času do zahájení bitvy jsme ještě věnovali dodělávání patron a drobným úpravám na ústroji a to vše již po začlenění našich italských přátel z 44.I.R.

Bitva to byla naprosto excelentní. Celá rekonstrukce se vyznačovala výtečným manévrováním bojujících jednotek, které byli sloučeny ve velké celky. Pohled z horizontu, kde jsme měli nástupní prostor, na rozvíjející se francouzské jednotky byl opravdu úchvatný. Ovšem , bylo to možné jen proto, že se této akce zúčastnilo více jak tisíc uniformovaných příslušníků historických sdružení z celé Evropy. Tato akce je dodnes hodnocena jako jedna z nejlepších v historii našeho klubu.

V podvečer, po návratu z bitvy, jsme se dali do pucu, naložili soudek pivínka, uchopili banjo a odkráčeli k našim francouzským přátelům na večerní dýchánek do nedaleké tělocvičny. Vzali jsme sebou i naše italské kolegy, kteří si večer také za zpěvu, hodování, halekání a křepčení na parketách patřičně užili.
A tak se šlo samozřejmě spát až v časných ranních hodinách.

Neděle 13.10.

Dopoledne jsme nejprve po sobě uklidili svinčík ve svém prozatímním domově a dále se účastnili programu. Ten už nebyl tak náročný, neboť byl jen v duchu ukázky dobového života v polním táboře, který byl od naší ubikace vzdálen jen pár minut chůze. Tak jsme tam celé dopoledne v klidu prokorzovali a postupně se začali loučit se svými kolegy ve zbrani. V poledne jsme naložili auta a vyrazili domů s vidinou brzkého návratu. Leč…Již několik km za Jenou nám odešlo chlazení na favoritu firmy S.H.O.T. Prasklo umělohmotné koleno dole pod motorem a v naprosto nedostupném místě. Po mnohahodinové, dost deprimující nejistotě, se podařilo místnímu servismanovi provést provizorní opravu a my jsme se pomaloučku, polehoučku začali plížit směrem k hranicím na Petroviče. Celou cestu jsme se modlili, aby oprava to stoupání nahoru vydržela a nám to neruplo znova – to už by byla bývala byla konečná bez nároku na další provizorium. Ale autíčko to ustálo a my už si to potom z kopce valili směrem do Ústí. A tak místo hezky odpoledne, jsme dorazili domů asi hodinu po půlnoci. Na druhou stranu, byl to adrenalin, který jsme si v budoucnu měli ještě možnost zopakovat v jiných, neméně dobrodružných, podobách.

Zapsal: Josef „Hroutil“ Sotona 

Napsat komentář