Bitva u Tolentina 23.4. -5.5. 1997

Bitva u Tolentina 2.-3. května 1815

Bitva u Tolentina z 2. -3. května roku 1815 byla rozhodující bitvou napoleonských válek. V bitvě porazila početně slabší rakouská armáda pod velením  Frederika Bianchiho  (11,938 mužů; 1,452 koní; 28 děl) armádu neapolského krále Joachima Murata (25,588 mužů; 4,790 koní; 58 děl). Po bitvě byl v Casalanze uzavřen mír a Joachim Murat musel utéct na Korsiku. Odtud se pokusil získat Neapolsko zpět, ale byl zajat a 13. října 1815 popraven.

 

Pondělí 23.4.

Poslední dubnový týden jsme vyrazili na naší první akci tohoto roku. Jeli jsme mikrobusem Renault ze Sportbusu řádně napěchováni s vidinou příjemně prožitého týdne v Itálii po dlouhé a únavné zimě, s touhou se konečně ohřát na sluníčku a ne jen doma u kamen. Leč počasí se onoho jara nějak nechtělo moc rychle umoudřovat a tak nám téměř celou cestu propršelo. Přesto nás dobrá nálada neopouštěla a občas jsme jí lehce podpořili kolující lahví dobrého krásnobřezenského moku. S přibývající noční hodinou jsme postupně upadali do spánkových kómat a tak po přejezdu hranic se již busem rozhostilo ticho občas rušené jen chrápáním některých jedinců.

Úterý 24.5.

Nad ránem jsme se začali probírat z jakéhosi spánku a ke své lítosti zjišťovali, že se počasí bohužel ještě stále neumoudřilo a kdosi nad námi stále pláče. Nicméně cíl byl jasnej a my k němu pokračovali naprosto neochvějně vpřed. A pak jsme je spatřili – Benátky. První cíl našeho putování po Itálii. Samozřejmě v rámci zpestření jsme v samotných Benátkách trošku zakufrovali a tak nás silnice poslala zcela nekompromisně zpět na most a hurá zase z Benátek ven. Udělali jsme druhý pokus o dobytí tohoto území a konečně se nám hned za mostem podařilo sjet správně na parkoviště na kraji tohoto města. Zde jsme si dali ranní kávičku, dali se trochu do pucu a vyrazili si prohlídnout tento historický architektonický skvost.

Město je to opravdu krásné. Sice o kráse a hlavně čistotě kanálů se dá velice úspěšně pochybovat, ale to vše vynahradí třeba náměstí sv. Marka se svou dominantou Dóžecího paláce proslulého především vězněním mladého Casanovi v pověstných kobkách, ze kterých se mu podařilo, snad jako jedinému, utéci. Památek je tam samozřejmě spousta a spousta. Historek z naší strany zcela určitě taky, ale nejdůležitější událostí z našeho pohledu bylo protržení oblohy a konečně rozzáření italského slunce.

V pozdním odpoledni bylo nutno vyrazit zas o kousek dál.Dalším naším cílem byl vlastně jen autocamp nedaleko Rimini, který jsme si vybrali k nocování.Zde jsme rozbalili naší stanovou výbavu, která měla ještě k dobovosti hodně daleko. Samozřejmostí byl ohýnek, buřtík a pro některé jedince i první koupel v moři, neboť camp byl přímo na pobřeží. Večer jsme věnovali chvíli cvičení se zbraní, než se úplně setmělo a my pak ještě chvíli poseděli u ohně. Poměrně brzy jsme šli všichni, po vcelku vyčerpávajícím dni, spát.

Středa 25.5

Ráno vztyk, posnídat, sbalit, naskákat do kostitřasu a hurá za další turistikou po již slunné Itálii. Další mezizastávkou na naší cestě k Tolentinu byla svobodná republika San Marino. Konečně stát, kde našinec nemusí umět česky. Téměř v každém obchodě jsme narazili na brigádnice buď z Čech a nebo Slovenska. Prohlédli jsme si celé městečko, navštívili místní muzeum se zbrojnicí přímo na vrcholu městečka, nakoupili suvenýry a počali se opět pomalu sunout zpět k minibusu, neboť bylo ještě nutno dovalit zbytek kilometrů do Tolentina a poledne již notně pokročilo. Ještě dlouho jsme se ohlíželi zpět pohledem na toto krásné místečko se svým dominantním trojvršším na kterém stojí celý ministáteček

Cestu do Tolentina jsme užili měrou vrchovatou. Řidič rozhodl, že se nebudeme vracet zpět k dálnici, ale že to střihne zkratkou. Dodnes máme v živé paměti okamžiky, kdy jsme se urychleně začali spolu loučit, neboť jsme byli hluboce přesvědčeni o tom, že nás to hovado chce v těch serpentinách zabít. Rychlá jízda řidiče v ostrých serpentinách s hlavou pod volantem sebere kuráž nejednomu milovníku adrenalinových záležitostí a hláška, že se sám na to nemůže koukat nás moc neutěšovala. Leč přežili jsme a dorazili kol půl jedenácté večerní hodiny k hradu Castello de la Ranchia u města Tolentina.Zde nám byl poskytnut nocleh na tuto noc, čehož jsme využili. Připravili jsme si lože a šli si léčit pocuchané nervy přímo ze soudku.

Čtvrtek 26.5.

Ráno jsme s poděkováním opustili prostory nám poskytnuté na noclehování a přesunuli se do již budovaného rakouského tábora. Zde nastala klasická činnost. Postavení stanů, oblečení se do patřičné ústroje a začalo se drilovat, neb jsme byli existenčně stále ještě v začátcích a uměli jsme nemnoho ( ….. ). Samozřejmě jsme to prokládali chvilkami osobního volna a odpoledne jsme se organizovaně vydali na prohlídku tohoto historického místa, které bylo osudové Joachimu Muratovi. Město bylo nádherné a okouzlující především svou atmosférou a množstvím památek. Snad nejkrásnější byla návštěva zdejšího mužského kláštera. Nádherný kostel a ještě krásnější muzeum , které tam zdejší mniši spravují. Od čínského porcelánu, přes ornáty, svaté obrazy až po samostatnou část věnovanou betlémům z celého světa. Ta je zakončena zvláštní místností s jedním jediným betlémem, zato impozantních rozměrů. Součástí tohoto betlému je i zvláštní produkce střídajících se ročních období s holografickou produkcí- opravdu těžko to popsat, lépe je to vidět a zažít na vlastní oko.

Po procházce jsme se ještě chvíli věnovali cvičení pod dohledem Romaina Baulesche a pak už jen osobnímu volnu a k diskuzím na nejvyšší úrovni.

Pátek 27.5.

Po osvěžujícím spánku již konečně nastal čas akcí. Slavnostní nástup na náměstí v historickém centru Tolentina, kde nás přivítal starosta města. Poté se jednotky rozešli k secvičným manévrům, aby odpoledne podali co nejlepší výkony. Bitva samotná se odehrávala přímo v ulicích tohoto městečka. Byla to zvláštní směsice střílejících vojenských útvaru, do toho se motajících hromadě civilistů a to vše se ještě porůznu proplétalo hromadou zaparkovaných kvílejících automobilů. Inu bitevní vřava ze které by šel i Bondarčuk do kolen. Přesto ovace publika byli naprosto ohromné,jak jsme se měli možnost, ještě mnohokrát v budoucnu přesvědčit. Večer byl uspořádán na radnici vojenský bál, kterého se taktéž mnozí zúčastnili, jiní popíjeli v táboře s druhy ve zbrani, někteří se ještě kochali nočním kouzlem křivolakých uliček města. Každý si ten večer užíval dle svých nálad a chutí.

Sobota 28.5.

V sobotu dopoledne byl zahájen hlavní program celých oslav našeho vítězství.Pěší přesun z místa táboření podél sponzorských prodejen se slavnostními salvami. Po této komerční části jsme se věnovali již akcím ryze historickým. Nejprve jsme se po cestě zastavili ještě u pomníků padlých vojáků a jim vzdali čest. Poté jsme dorazili na bitevní pole u již zmíněného hradu de la Rancia. Zde jsme dostali oběd a čas na odpočinek. Pro nás vnitrozemské krysy byl nesnesitelný pařák, zatímco Italové ještě šíleli ve svých péřových bundách.

Po odpočinku jsme zaujali svá postavení a během okamžiku se rozpoutalo bitevní peklo. My jsme nastoupili až s mírným zpožděním, neb jsme představovali záložní jednotku, která byla nasazena až v průběhu bitvy. Svého úkolu jsme se zhostili odpovědně a tak i díky nám dostali frantíci to, co si zasloužili – výprask. Samozřejmostí byl již slavnostní nástup spojený s děkovačkou od diváků.

Po bitvě samozřejmě přesun zpět do tábora a velké odpočívání. Nicméně večer se už stejně nesl v duch balení a příprav k rannímu odjezdu na poslední naše vystoupení tohoto víkendu.

Neděle 29.5.

V neděli ráno rychle dobalit, naskákat do svých přibližovadel a ještě jeden přesun do nedaleké Polenzi. Zde se vojska seřadila a absolvovala slavnostní přehlídku městem. Součástí přehlídky byla i zastávka na náměstí s představením jednotlivých jednotek. Jednotky zase na oplátku předvedli divákům něco ze svých činností- cviky se zbraní, pořadový výcvik, taktiku atd.

Po této malé kulturní vložce jsme se ještě vrátili naložit již sbalené a připravené věci od rána , rozloučit se se svými kolegy ve zbrani a už jen cesta domů. Vzhledem k tomu, že jsme se vraceli opět podél pobřeží, se stalo ještě jedno vykoupání v moři naprostou nezbytností. Sice místní domorodci zachumlaní ve svých pérovkách moc nechápali, ale my jsme se krásně osvěžili a pak konečně vyrazili směr Ústí nad Labem. Cesta proběhal bez komplikací a i řidič pochopil, že na jeho vlnu humoru nějak nejsme naladěni, a tak s námi jel jako s lidmi.

V pondělí jsme dorazili fakt unaveni a vyčerpáni z tohoto docela dlouhého výletu, ale zato bohatší o mnoho krásných zážitků.

Zapsal: Josef „Hroutil“ Sotona

Napsat komentář