Doplňování armády v období Sedmileté války a za vlády Josefa II.

Doplňování armády v dobách neustálých konfliktů patřilo i v období válek o dědictví habsburské následované Stoletou válkou k velkým problémům vojenských i politicko-správních úřadů. Velký úbytek vojáků na tehdejších bojištích vyžadoval velké počty rekrutů. Tak např. v roce 1741 (pro připomenutí rok po nástupu Marie Terezie na rakouský trůn a Fridricha II. na pruský a rozpoutání tzv. První slezské války) byl vznesen požadavek na 15 000 nových rekrutů a v roce 1744 (v době rozpoutání tzv. druhé slezské války) jejich potřeba již stoupla na 60 000. Po skončení válek o dědictví rakouské, v nichž Marie Terezie přišla o Slezsko s jeho milionem obyvatel, rozvinutou ekonomikou a zásobami nerostů, byly mimo jiné (např. potřeba celkové rekonstrukce císařské armády) hledány možnosti zlepšení způsoby doplňování pluků novými vojáky.

V červenci roku 1748 bylo zrušeno dosavadní verbování rekrutů prostřednictvím zemských stavů hájící partikulární zájmy šlechty a veškerou starost o doplňování armády, zásobování a vystrojování převzal stát. Stavy za to souhlasily se zvýšením vojenské kontribuce na 10 let (tzv. decenální reces) na vydržování ozbrojené moci státu. I když se doplňování pluků mělo provádět svobodným verbováním, přistupovalo se velmi často, a to zejména v případě válečné nouze, k násilnému odvádění poddaných k plukům, k tzv. nuceným „rekrutýrkám“. Kromě toho bylo běžnou praxi, že zajatci nebo dezertéři z cizích armád byli lákání do vojenských služeb nepřátelské země. (např. po kapitulaci saské armády za hradbami Pirny po bitvě u Lovosic z října 1756, oblékla řada Sasů pruské uniformy, drtivá většina však brzy dezertovala, aby se přidala ke svým protipruským  armádám). Vojenská služba byla stále doživotní (pozn. doživotní vojenská služba byla v habsburské monarchii zrušena až počátkem 19. století, kdy v pěchotě se sloužilo na 10 let, u jezdectva 12 let a u dělostřelců 14 let). Jen cizinci byli verbováni formou kapitulace na základě „smlouvy“ na sjednanou dobu.

Pro zavedení určitého řádu do způsobů verbování rekrutů byly plukům v roce 1771 přiděleny stálé verbovací okresy. Ovšem až vydání „Conscriptions und Werbbezirks Systeme für Deutchen Lajdej und für Gallicien in Frieden und Kriegs Zeiten“ dvorskou válečnou radouv dubnu 1781 přineslo skutečné zásady doplňování, který měl zabezpečit pravidelný přísun rekrutů do všech druhů vojsk (pěchoty, jezdectva, dělostřelců, ale i pomocných sborů jako ženijní prapory apod.) a to jak v době míru, tak i v letech války. Conscriptions und Werbbezirks Systeme představoval ucelený systém doplňování armády, a to evidencí populace, trvalým předělení verbovacích okresů plukům a vymezení teritoria, způsoby odvodů, zdravotních požadavků na rekruty apod. Zbudovaný centralizovaný státní aparát s jednotnou byrokracií a jednotným německým jazykem byl jednou z podmínek pro zavedení konskripčního způsobu doplňování armády v alpských zemích, zemích koruny české, ali i v Uhrách, Haliči, v Itálii a Nizozemsku (myšleno Rakouské Nizozemí). Přehled o populaci byl významný pro rovnoměrné zatížení obyvatelstva odvodem rekrutů. Pokusy o získání tohoto přehledu byly již za vlády Marie Terezie, a to v roce 1754, 1761 a posléze také v roce 1771. výsledky „sčítání lidu“ byly však nepřesné a nepřinesly tížený výsledek. Za vlády Josefa II. již státní aparát zvládl takovouto akci a konspirační povinnost a evidence změn v populaci podléhala pro každého bez ohledu na příslušnost k nízkému či vysokému, duchovnímu či světskému stavu a vztahovala se i na židovské obyvatelstvo. Vycházelo se z idey všeobecné branné povinnosti, ovšem v podání autokratického státu s neomezenou mocí monarchy. Jedině on rozhodoval, které třídy či společenské vrstvy budou určeny k vojenské službě a které budou z této služby osvobozeny. Jak za vlády Marie Terezie, tak i za panování Josefa II., bylo toto těžké břemeno vojenského povolání neseno venkovským lidem, řemeslníky a dělníky. Jen důstojnický sbor se rekrutoval ze šlechty a bohatých společenských vrstev.

Jak celý systém fungoval?

Odvody se konaly na základě rozkazu dvorské válečné rady a českorakouské dvorské kanceláře. Jednotlivé štáby pluků a krajské úřady rozvrhly potřeby rekrutů na příslušné verbovací okresy. Vrchnostenské úřady pak určily jednotlivé osoby, které měly být odvedeny a oznámily velitelům setnin jejich jména a bydliště. Velitelé setnin vytvořily eskorty z poddůstojníků a vojáků, které v doprovodu rychtáře uvedeného muže v noci odvedly z domovů na místo odvodu, tzv. Übernehms und Assent-Platz. Tam byli nový odvedenci podrobeni lékařské prohlídce – podle Conscriptions und Werbbezirks Systeme muselo jít o zdravé muže pevné tělesné konstrukce a dostatečné tělesné výšky od 5 stop a 2 palců do 5 stop a 6 palců (asi 168 – 180 cm). Kdo byl shledán schopným vojenské služby, byl zapsán do seznamu a odveden k příslušnému pluku, kde obdržel kapesné – handgeld – ve výši 3 zlaté na opatření nejnutnějších věcí a řádně vystrojen. (pozn. tento údaj o třech zlatých je zajímavý rovněž z důvodu, že se jeho výše ani v dalších letech nijak nezvyšovala. Od r. 1900 náleželo 6 korun (r. 1892 byla zavedena korunová měna, ale částky se zpravidla až do r. 1900, kdy již byla povinnost ze zákona uvádět všechny částky v korunách, uvádějí ve zlatých), což je přesný přepočet. Částka v této výši se vyplácela až do 1.světové války).

Ovšem obvody zavedené v roce 1781 byly tehdy povinné a násilné. Obvodní povinnost podléhala muži ve věku od 17 do 40 let, k vozatajstvu od 17 do 50 let. Od této povinnosti byla osvobozena šlechta, duchovenstvo, úřednictvo, osoby vzdělané a jejich děti. Conscriptions und Werbbezirks Systeme také umožňoval přímý odvod lidí, kteří se nějakým způsobem provinili proti tehdy společenským normám.

Zároveň si byla vídeňská vláda vědoma závislosti vojenské síly na hospodářské prosperitě státu, proto Conscriptions und Werbbezirks Systéme obsahuje opatření, která měla zabránit odvodu mužů, kteří byli nutně potřební k pracovnímu procesu především v zemědělství, řemeslnické výrobě, solných dolech, v manufakturách a výrobách pro armádu, lodní dopravě apod. z 59 pěších pluků tak bylo doplňováno 37, z toho 14 pluků v Čechách, 9 na Moravě a 14 pluků v Alpských zemích. Každý příslušný pluk směl doplňovat stav mužstva z populace přiděleného verbovacího okresu. Jezdecké pluky, dělostřelecké pluky, vozatajstvo a speciální druhy vojsk neměly přiděleny verbovací okresy. K jezdectvu byli podle potřeb převáděni zkušení a schopní vojáci z pěších pluků. Většina dělostřelců byla doplňována z Čech. Každý pluk si navíc vytvářel zálohu v počtu 640 mužů pro případ války. Cesta do kasáren z tepla domova v zajetí eskorty byla pro mnohé rekruty nepřijatelnou alternativou, a pokud neměli 300 zlatých na vykoupení ze služby, měl po vojenské přísaze velmi malou naději na legální opuštění z vojenské služby. Snažili se uniknout krutému osudu vojáka mimo jiné i útěkem z domova. Celý zbytek života však žili jako desertéři a mnohdy je čekal krutý konec. Navíc se jednalo především o chudé obyvatelstvo, které bylo vázáno na určitý pozemek svého pána.

Uherské země

Jednotlivé pluky dostaly svá čísla a byly jim určeny oblasti, z nichž měly být pravidelně doplňovány. Nevztahovalo se to ovšem na oblast Uherska, kde tento systém královna pro velký odpor místních stavů neprosadila. Nové husarské pluky v té době vznikali tak, že panovník vydal patřičnému uherskému magnátovi patent k verbování husarů a tento magnát se pak stal majitelem daného pluku. Než dosáhl vyšší hodnosti nebo nebyl vojákem, jmenoval do čela svého pluku plukovníka, jenž ho spravoval v mezích pravomocí, které mu svěřil. Majitel husarského pluku určoval barvy a celkový střih uniformy a jmenoval příslušné důstojníky. Náklady na vystrojení a vybavení těchto pluků nesl majitel, ale žold těmto jednotkám vyplácela erární vojenská pokladna. Za vlády Marie Terezie byly husarské pluky tak jako dříve pojmenovány podle svých majitelů a až od roku 1769 jim začali dávat čísla. Roku 1757 a 1767 se Marie Terezie pokusila uniformu uherský husarů sjednotit. Husarský pluk měl původně nominálně 600 mužů, zformovaných do 5 eskadron nebo 10 rot. Za vlády císařovny měl 1000 mužů a za Josefa II. až 1557 lidí. Ve 30. letech vznikly první tři stálé uherské pluky. Eszterházyův husarský pluk byl naverbován hlavně v Nitranské, Hontonské a Novohradské stolici. V roce 1721 zanikl a jeho příslušníci byli včleněni do Ebergenyiho (pozdějšího 9.) husarského pluku. Další dva pluky byly naverbovány z Komárenské, Ostřihomské a jiných okolních stolic, takže je možno předpokládat, že mezi nimi byli i Slováci. V roce 1734 vznikly další dva husarské pluky, z nichž jeden zformoval hrabě Alexandr Károlyi na Spiši (podle jiných autorů v Bratislavské stolici). V roce 1756 vznikl pozdější husarský pluk č. 1 z prostředků Františka Lotrinského, manžela Marie Terezie.

V druhé polovině vlády Marie Terezie bylo ze všech 88 pěších pluků 28 uherských, z 52 jezdeckých pluků 19 uherských a z 21 praporů granátníků (elity tehdejší pěchoty) 3 uherské. Mezi dělostřeleckými jednotkami, které měly dohromady asi 300 děl, uherské jednotky ještě nebyly.

Č. pluku – kraj verbovacího okresu –  sídlo štábu pluku

pluk č. 10 – Budějovický – České Budějovice

pluk č. 11 – Kouřimský – Kolín

pluk č. 15 – Chrudimský – Chrudim

pluk č. 17 – Litoměřický – Litoměřice

pluk č. 18 – Boleslavský – Mladá Boleslav

pluk č. 21 – Bydžovský – Jičín

pluk č. 26 – Prácheňský – Strakonice

pluk č. 28 – Čáslavský – Kutná Hora

pluk č. 35 – Plzeňský – Plzeň

pluk č. 36 – Žatecký – Most

pluk č. 42 – Loketský a Chebský – Cheb

pluk č. 47 – Rakovnický – Praha

pluk č. 54 – Berounský – Beroun

pluk č. 57 – Hradecký – Hradec králové

 

pluk č. 1 – dolní část olomouckého kraje – Prostějov

pluk č. 7 – Přerovský – Lipník nad Bečvou

pluk č. 8 – Jihlavský – Jihlava

pluk č. 12 –  horní část olomouckého kraje –  Nové Město na Moravě

pluk č. 20 – Jičínský a Opavský (část) – Nový Jičín

pluk č. 22 – Znojemský – Znojmo

pluk č. 29 – Brněnský – Brno

pluk č. 40 – Hradišťský – Kroměříž

pluk č. 56 – Těšínský a Opavský (část) – Olomouc

Napsat komentář