Jak se bojovalo v době sedmileté války

Armády 18-tého století se v celé Evropě dělily stejně jako dlouho předtím a ostatně dlouho potom, na tři složky – pěchotu (infanterie), dále pak jízda (kavalerie) a dělostřelectvo (artilerie). Pěchota se dělila na řadovou čili těžkou a pěchotu lehkou. Řadová pěchota byla samozřejmě nejpočetnější a byla základním kamenem většiny bitev, obléhání pevností či při jejich obraně. Základní jednotkou byl pluk či jak se tenkrát říkalo regiment. Ten se sestával z praporů čili Kompanií, ty zase ze setnin a ty z čet. Elitní částí pěších pluků byly roty či prapory granátnické. Lehká pěchota byla v té době tvořena v Pruské armádě dobrovolnickými či svobodnými prapory či rotami a u císařských to byly hlavně pluky hraničářské.

Nejtypičtější varianta formování vojska před bitvou byla sestava, kdy pěchota stála ve třech či čtyřech řadách za sebou, rota vedle roty uprostřed bojiště. Této sestavě se říkalo řadová a většinou za první bojovou sestavou stála další, zvaná posilovací. Vojáci postupovali na povel proti sobě, na povel stříleli a nabíjeli. Pokyny byly dávány bubny a píšťalami hudebníků. Mezi řadami vojáků chodili poddůstojníci vyzbrojení dlouhými halapartnami, jejich úkolem nebylo těmito zbraněmi bojovat, ale držet je vodorovně a vyrovnávat šiky pěšáků. Žádná vybočení či iniciativa se zde netrpěli. Pokud voják v první řadě padl, na jeho místo nastoupil další ze druhé či třetí řady. Linie musela být za každou cenu zachována. Když se obě nepřátelská vojska dostala dostatečně blízko, následoval většinou útok na bodáky, kolby mušket či šavle, kdo nevydržel a začal utíkat byl pronásledován jízdou. Uprostřed kompanií čili praporů stál poddůstojník se standartou či praporem oné jednotky. Vizuálně udržoval pro ostatní vojáky přehled, kde mají své místo.

Jízda byla zformována na křídlech a v záloze, jejím úkolem bylo krýt vlastní pěchotu před protiútoky nepřátelské jízdy, bojovat s ní a nebo pronásledovat nepřítele. Proto velitelé jízdy měli větší volnost k rozhodování a iniciativě. K tomuto boji byla primárně určené těžká jízda – kyrysníci a dragouni, či karabiníci. Husaři a švališéři primárně prováděli průzkum, přepady, patroly, diverzní a krycí akce.

Před a mezi sestavu pěchoty se stavělo dělostřelectvo, to podporovalo pěchotu ať při obraně či útoku.

PRUSKÁ ARMÁDA

Měla po předchozích válečných taženích tu nejlepší pověst. Vedena skvělým velitelem králem Fridrichem II. zvaným též Velký Burš, schopnými generály a vycepovanými vojáky. Ne nadarmo Fridrich II. razil heslo, že voják se má více bát rákosky svých velitelů než nepřítele. Armáda měla cca 100.000 pěších a 20.000 vojáků garnizóních, kteří sloužili v pevnostech po celém království. Jízda měla kolem 32.000 vojáků, dělostřelectvo 1.700 a k tomu122 těžkých a 252 polních děl.

Vojáci byli cvičeni v řadové či lineární taktice, kdy stály ve třech řadách za sebou, postupovalo, střílelo a nabíjelo se na povely a právě jen tvrdým drilem se podařilo dosáhnout secvičenosti- bití rákoskou, vězení či jiné tělesné tresty byli zcela běžné. Asi mezi nejběžnější patřil běh uličkou, kdy se vojáci postavili do dvojstupu a odsouzenec byl mezi těmito řadami veden profousem a každý voják jej musel udeřit nabijákem pro mušketu. Když vezmeme v úvahu, že nejmenší počet byla rota a pluk měl kolem 2.400 lidí, tak skutečně nejednou byl odsouzenec takto ubit k smrti. Dále byla možnost sezením na dřevěném oslu či vězení.

Pěchota

Pruská armáda se sestávala z pěších pluků (čísel 1-32) a fyzilírských pluků (čísla 33-55). Pluky měli své čísla a jména dle majitelů (po úmrtí stávajícího majitele se určil nový). Majitel měl svá práva jako ustanovovat důstojníky, trestat, či odměňovat vojáky , šlo však o čestnou funkci- jakousi odměnu od panovníka, s plukem již nemohl jako v minulosti manipulovat po svém.

 Každý pěší pluk se skládal ze dvou praporů (jeden granátnický a jeden mušketýrský). U fyzilírských pluků byl první granátnický a druhý fyzilírský. Všechny pluky byly oblečeny do kabátců tmavomodré barvy (zvané též pruská modř) s různobarevnými výložkami, prýmky a knoflíky, kterými se pluky od sebe odlišovaly a byly přesně stanoveny. Kalhoty a vesty byly buď bílé či žluté barvy. Uniformu doplňovaly černé kamaše a nízké boty, u mušketýrů černý trojrohý klobouk, u granátníků vysoká čepice, podobná biskupské mitře, s kovovým štítem vpředu a látkou vzadu (kombinace barev látky a štítu byl také určován konkrétním plukem), fyzilírské pluky měli podobnou čepici jako granátníci, ale trochu nižší. Řemení bylo bílé barvy. Tamboři a pišci pluků se od ostatních vojáků odlišovali prýmky na rukávech. Elitním plukem byl gardový pluk číslo 15.

Hlavním poznávacím znamením v boji byly prapory – symbol odvahy a cti vojáka. Prapory pluků byly v přesně stanovených kombinacích, kdy společný byl černý orel v ozdobné kartuši uprostřed pole. Stejné kartuše byly i v rozích praporu, v nich byl ale monogram panovníka. Granátnický prapor se nazýval bílý, protože v něm byla převaha této barvy. Například u 1. pěšího pluku „Winterfeld“ měl granátnický prapor barvu bílou a kartuše byly oranžové. Mušketýrský prapor (tudíž druhý) byl oranžový a pole kartuše byla bílá. Prapor určoval vojákům směr postupu, v případě, že byl během boje regiment rozbit, tak se vojáci shlukovali kolem něho. Prapory byly nošeny vždy uprostřed sestavy jednotky a chráněny doprovodem.

Výzbroj pěšáka tvořila puška s bodákem, u poddůstojníků to byl halapartna, šavle a rákoska. Důstojníci nosili sponton a šavli. Dalším označením důstojníka byl kovový štítek s erbem kolem krku (pozn.: podobný měli za II. světové války němečtí polní četníci) a ozdobný pás. Vojáci nosili v brašně 60 nábojů a další se vezli na vozech trénu. Granátníci v té době již neužívali granáty, ale toto čestné označení jim zůstalo. Je vcelku známé, že Fridrich II. si potrpěl na vysoké granátníky a sháněl je po celé Evropě.

Jezdectvo

Kyrysníci

Jízda byla tvořena 12 pluky kyrysníků. Každý pluk měl 5 eskadron po 1952 mužích. Ti na sobě měli světle žlutý kabát zvaný kolet s límcem, manžetami a lemy šosů v plukovní barvě. Stejnou barvu měli i kalhoty. Trojrohý klobouk a vysoké boty byly černé. Stejnou barvu měl i jednodílný kyrys. Jinak se podobali svým císařským protějškům. Jejich výzbroj byla tvořena palašem, dvěma pistolemi v sedlových holstrech a karabinou. Pluk byl tvořen tabulkově 5 eskadronami o 192 mužích. Jako elitní zde byly považovány pluky číslo 3. Leibregiment a 11. Leibkarabiniere. Navíc zde byla eskadrona Leibgarde (Tělesná garda, doprovod panovníka).

Dragouni

Také dragounských pluků bylo 12. Ti měli kabát světle modré barvy a také límec, manžety a lemy šosů v plukovní barvě. Vestu a kalhoty měli světle žluté. Na hlavě stejně jako většina ostatních vojáků měli trojrohé černé klobouky a paruky. Před sedmiletou válkou měli dragouni kabáty bílé barvy, ale protože v bitvách docházelo k záměně s císařskými, tak byla barva změněna právě na onu světle modrou. Stejnou barvu měli i čabraky sedel a holstry. Dragouni byli vyzbrojeni také palašem, pistolemi a ručnicí. Trochu zajímavou historii měl pluk číslo 6, ten roku 1717 získal od Saského kurfiřta otec Fridricha II – Fridrich I. Vilém a to výměnou za svou sbírku porcelánu.

Husaři

Lehká jízda byla tvořena 9 pluky husarů (čísla 1-8+10) a jedním plukem zvaným Bosniaci (číslo 9). Uniforma husarů kombinovala uherský a pruský vkus. Tvořena byla kabátem zvaným dolman, se spoustou šňůrovaní a knoflíků, stejně zdobeným kožíškem, rajtkami a čižmami. Na hlavě nosili buď kožešinou válcovou čepici s převislým rukávcem zvanou kalpak a nebo tkz. křídlovou čepicí kuželovitého tvaru a ozdobným křídlem spodní části. Každý pluk měl zcela přesně určenou barvu uniformy (zelenou, červenou, modrou, hnědou atd.). Rozhodně neznámější byl pluk von Ruesch (číslo 5). Jeho vojáci nosili černou uniformu s bílým šňůrováním a knoflíky a na křídlové čepici měli lebku a zkřížené hnáty. Výzbroj byla šavle zavěšená na opasku spolu s tkz. šavlovou taškou (ta byla typická pro husary) a pistole či karabina. Bosniaci se výstrojí podobali tureckým jezdcům. Nosili červený fez s bílým turbanem, červenou vestu a kalhoty a černý kaftan. Jako hlavní zbraň měli kopí a pak šavli a pistole.

Dělostřelctvo

Dělostřelectvo bylo děleno na pevnostní a polní, jejich uniformy se barevně podobaly těm pěchotním, vesty a kalhoty byly žluté. Jak napovídá název pevnostní sloužilo hlavně při obléhacích akcích a polní pro bitvy – i když se samozřejmě dalo při obléhání také využít.

CÍSAŘSKÁ ARMÁDA

V té době po značných neúspěších ve Slezských válkách proděla značnou reformu, vznikly nové cvičební řády, ujednotilo se dělostřelectvo a zlepšilo i vybavení vojsk. Dá se říci, že celá armáda byla o několik řádů v lepším stavu než před pár lety, což se odrazilo i na jejím sebevědomí. Stejně jako Pruská, tak i císařští měli tři složky vojska – pěchotu, jízdu a dělostřelectvo. Už od dob vojevůdce Evžena Savojského byl pro pěchotu, kyrysníky a část dragounů typický – jak se praví slovy jedné písničky “Ten bílej kabátek s vejložkama“. Kabát byl opravdu bílé či perlově šedé barvy a v čistotě se udržoval krom kartáčování i křídováním. Celkem armáda v té době měla 58 pluků řadové pěchoty. Z nich bylo 42 doplňováno v „německých“ zemích (to je Čechy, Morava, Slezsko a Rakousko), 10 v italských a nizozemských provinciích a 6 v Uhrách. V Uhersku a na Vojenské hranici bylo stavěno 7 hraničářských pluků. Navíc zde bylo doplňována i 14 husarských pluků a v ostatních částech monarchie to bylo 18 pluků kyrysníků a 14 pluků dragounů.

Velení

Co se týkalo vedení, tak na rozdíl od Pruska, kde o všem rozhodoval král, potřebovala monarchie vzhledem k rozhlehlosti více vojevůdců a tak v čele stála tzv. Dvorská válečná rada (Hofkriegsrat), což bylo něco jako Ministerstvo války a Generální štáb v jednom. I habsburská monarchie měla schopné velitele, jako byl polní maršál hrabě Browne, známý svým ofenzivním myšlením, kterého si cenil i Fridrich II. Jeho opakem byl zase zastánce defensivní války Leopold hrabě Daun, což ale neznamená, že by byl horší velitel.

Pěchota

Ta se krom rozlišení na řadovou a lehkou dělila ještě na německou a uherskou. Tabulkový stav německého pluku (většinou doplňované v Čechách a na Moravě, méně pak v Rakouských zemích, Itálii či Nizozemsku) byl 2.300 mužů a byl tvořen dvěma prapory o osmi setninách a třemi rotami granátníků. U Uherské pěchoty to bylo 3.000 mužů. Počet granátnických rot byl stejný. Prapory císařských pluků také byly dvou barev tzv. plukovní prapory byly bílé, které měli celou plochu bílé barvy, na reversu byl černý císařský orel s dynastickým erbem a na aversu obraz Panny Marie – Matky Boží (pozn. ochránkyně a opatrovnice Habsburské monarchie už od dob třicetileté války). Ostatní prapory pluku byly žluté s císařským orlem na obou stranách. Prapory byly zdobeny lemovkou v říšských barvách (černá, žlutá, bílá a červená).

Rakouská pěchota

Císařský mušketýr německé pěchoty byl v té době vyzbrojen pouze ručnicí s bodákem, jehož pochva visela na opasku, který se v létě nosil na vestě a v zimě přes zapnutý kabát. Přes levé rameno k pravému boku byla na širokém bílém řemeni černá patrontaška s mosazným emblémem císařského orla. Přes pravé rameno byl další bandalír a na něm torna z teletiny, feldflaška a další propriety vojáka. Na hlavě se nosil třírohý klobouk s mašlovou kokardou a někdy zdobený lemováním (dle pluku), paruka či vlasy stažené do copu byly pudrované či moučněné, aby byly bílé barvy. U vojáků, kteří prošli bitvou a přežili – stali se tak veterány, se na klobouk jako symbol této skutečnosti přidávala větvička dubu (tzv. Polní znamení – Feldzeichen), tu nováček dostal po bitvě od staršího spolubojovníka. Dub proto, že jeho listí nikdy neopadá. Kabát bílé (či jak se tehdy říkalo perlově šedé) barvy byl opatřen revéry (klopami), širokými manžetami a přehnutými šosy v egalizační barvě pluku. Od roku 1757 bylo vydáno nařízení, že šosy mají být u všech pluků bílé. To se ale měnilo jen pomalu v návaznosti na finanční možnosti a tak v novém provedení nastupovali nejprve nováčci a u ostřílených veteránů k výměně docházelo postupně (kabáty se nejprve donosily, pak se fasovaly ze skladů staré modely a až potom ty nové). Pod kabátem byla vesta bílé barvy s knoflíky. Barvy knoflíků uniformy byly většinou mosazné, nebo z bílého kovu. Na krku se nosil nákrčník z černé či červené kůže. Kalhoty bílé barvy pod kolena se zasunovaly do kamaší, které byly vysoké nad kolena a upevňovaly se pomocí knoflíků na stranách a řemenu pod kolenem. V poli měly barvu černou a na přehlídce bílou. Boty byly černé nízké pod kotníky a také byly kryty kamašemi. Většina pluků té doby měla jako egalizační barvu červenou různých odstínech, což v boji ztěžovalo rozlišování pluků na bojišti. Problém byl v tom, že plukovní barvu určoval majitel pluku, což byla jedna z věcí, která mu po „zestátnění“ pluků zůstala a stát do toho nemohl mluvit. Ale byly pluky s egalizací černou, modrou zelenou či růžovou v různých odstínech.

Granátníci tvořili elitu pěchoty. Muselo se jednat o zkušené a ostřílené vojáky urostlých postav. Přikázán byl knír a vojenské držení těla. No prostě z něho měl jít strach. Uniforma byla stejná jako u řadové pěchoty, pouze na hlavě se nosila tkz. medvědice, což byla kožešinová čepice s mosazným štítkem vpředu a ozdobným rukávcem směřujícím z dýnka na záda. Ta se nosila původně proto, že granátníkům při vrhání granátu vadil klobouk a tak byla zavedena tato pokrývka hlavy. Dalším rozdílem bylo, že místo patrontašky měli tašku na granáty (byla větší než patrontaška) a na bandalíru měli kovovou válcovou schránku, v níž dříve nosili lunt na zapalování granátů. Krom řadové pěchoty byli ještě ozbrojeni šavlí. V bitvách byli granátníci často oddělováni od svého pluku a nasazováni zvlášť jako elitní jednotky.

Uherská pěchota

Jak napovídá její název byla verbována ve východní části monarchie a to určovalo i odlišnosti od pluků německých. Shodný byl trojrohý klobouk, výzbroj a výstroj, zde byla navíc i krátká šavle. Bílý kabát neměl revéry, ale šňůrování dle předpisu pro pluk. Nenosila se vesta ale dolman a opasek byl také podobný husarskému. Kalhoty byly úzké, zdobené šňůrováním a v stejně jako dolman a šňůry na kabátě. Vše bylo v plukovních barvách. Protože se ale světlé kalhoty dost špinily, bylo posléze rozhodnuto, že mají být u všech pluků modré, což pak vydrželo až do 20. století. Některé z pluků nosili u pasu tašky podobné těm husarským. Granátníci měli stejnou pokrývku hlavy jako jejich němečtí kolegové.

Hraničáři byli vojáci, kteří byli původně určeni ke službě na takzvané Vojenské hranici, což byl prostor mezi Císařstvím a Tureckem. Tvrdá a náročná služba v těchto končinách si vyžadovala vycvičené a odvážné vojáky. Ti nebyli tolik cvičeni v řadové taktice. Jejich styl boje obsahoval přepady, šarvátky a vůbec jak se tehdy říkalo drobnou či partyzánskou válka. Od vojáků a jejich důstojníků se očekávala iniciativa a rozhodnost. Ne nadarmo zde začínala i řada úspěšných velitelů nejen Sedmileté války. Asi nejznámější byl Gideon Ernest von Laudon – v té době podplukovník hraničářského pluku Liccaner a pozdější maršál a jeden z nejslavnějších vojevůdců monarchie. Vojáci převzali mnoho prvků z místního oblečení a i z oblečení pandurů (hlavně jejich proslulé červené pláště). Pluky neměly majitele a nazývaly se dle oblastí, ve kterých byly zformovány a sloužily. Skládali se ze Srbů, Chorvatů a přeběhlíků z turecké strany hranic. I když se jim většinou krom názvu Hraničáři říkalo Chorvaté, tak většinou šlo o bojovníky srbského původu. Uniforma byla různobarevná, kabáty byly červené, hnědé, modré či bílé barvy, stejně jako dolmany a kalhoty vše zdobené šňůrováním dle uherského vzoru. Na hlavách nosili kožešinové válcové čepice bez štítku. Typickými pro ně byly červené pláště, které zdědili po svých proslavených předchůdcích – pandurech. Výzbroj byla poněkud bohatší než u řadové pěchoty – dlouhá puška, pistole, šavle a i nože či kindžály.

Jezdectvo

Ať už měla císařská armáda jakoukoliv pověst, nikdo nepochyboval o kvalitě jejího jezdectva. Jízda měla o dost vyšší prestiž než pěchota a navíc její výcvik a i vybavení byl nesporně jedním z nejlepších v Evropě. V té době měla jen tři druhy jízdy – kyrysníky, dragouny a husary. Odznakem jízdy nebyl prapor, ale korouhev obdélníkového tvaru s konci rozstřižených do tvaru vlašťovčího ocasu. Znamení na korouhvi byly stejná jako u pěchoty. Barva se určovala dle majitele pluku.

Kyrysníci

Elitní jezdectvo – těžká jízda určená k prorážení nepřátelské linie, útokům na nepřátelské jezdectvo a při ústupu krytí svých pěších jednotek. Kyrysník nosil na hlavě černý klobouk se stejnou kokardou jako u pěchoty. Pod ním se do bitev nosil železný kříž jako ochrana hlavy před sekem. Dále měl kožené rukavice a černý nákrčník. Kabát byl bez revétu, pouze s červenými manžetami a ohrnutím šosů, stejným pro všechny pluky (pozn. krom pluku Modena, který měl vyložení modré). Knoflíky žluté či bílé barvy. Vesty a kalhoty byly červené, bílé či světle žluté barvy podle jednotlivých pluků. Pluk Anhalt-Zebrst zapínal kabát na háčky. Kabát se nosil jen při slavnostech, přehlídkách a do pole. V garnizóně a při výcviku se chodili jen ve vestě. Jezdecké boty byly vysoké kožené nad kolena s manžetami. Hlavním odlišením kyrysníků od ostatní jízdy byl kyrys – císařští užívali jen přední díl zvaný plastront. Jako výzbroj jim sloužil palaš (dlouhá sečná a bodná zbraň s rovnou čepelí), kterou jezdec nosil v kožené, kovem vystužené pochvě na opasku. Karabina byla zavěšena na pravé straně na bandalíru a dvě pistole umístěné měl v holstrech vpředu na sedle. Čabraky sedel a holstry byly červené, žlutě a černě lemované a měl na nich být vyšit císařský černý orel, ale to se moc nedodržovalo. Koně byli dle předpisu hlavně vraníci a hnědáci. Výrazné barvy koní – běloši, grošáci a podobně se nakupovali jen vyjímečně a bylo výslovně zakázáno, aby eskadrony měli koně jedné barvy. Povely vojákům byli dávány trubači. Elitní částí pluku kyrysníků byla eskadrona karabiníků – ti měli lehčí koně, lepší zbraně a od běžného kyrysníka se lišili proužkem z vlny na klobouku. Karabiník byl hodnostně postaven na úroveň svobodníka u zbytku pluku.

Dragouni

V té době již sloužili jako plnohodnotné jezdectvo, sice lehčí než kyrysníci, ale pověřované podobnými úkoly. Něco si ze své minulosti jízdní pěchoty přece jen ponechali – neměli trubače, ale tambory a velitel eskadrony nebyl jako u ostatní jízdy rytmistr, ale hejtman (jako u pěchoty). Co se týká uniformy – klobouk byl stejný jako u kyrysníků či pěchoty, kabát byl pěchotního střihu s revéry a manžetami Nárameník byl na levé straně a na pravém rameni byly stočené šňůry v barvě knoflíků či výložek (jako vzpomínka na dobu, kdy dragouni nosili přes toto rameno stočené lunty, kterými se odpalovali muškety) U pluku Hessen – Darmsadt se kabát zapínal na háčky a byl bez revéru. Kalhoty byly soukenné v barvě dle plukovního předpisu a nebo kožené. Jezdecké boty byly stejné jako u kyrysníků. Roku 1757 byl vydán předpis, že všechny pluky budou mít modrý kabát a červené vyložení. Ale brzy bylo rozhodnuto, že válka se proslouží ve starých uniformách a tak byly pluky v červených, modrých, zelených a bílých kabátech (s patřičným vyložením) vestách a kalhotách. Je zajímavé, že zelená barva kabátů se vedle bíle udržela u dragounů a švališérů ještě dalších 100 let. Vyzbrojeni byli palašem, ručnicí s bodákem a dvěma pistolemi. Čabraky a ostatní výzbroj byla stejná jako u kyrysníků. Elitní složkou byli jízdní granátníci, kteří měli stejné postavení a úkoly jako u pěchoty a kteří nosili na hlavě stejnou pokrývku hlavy, to jest medvědici.

Husaři

Legendární lehká jízda, která se vyvinula z pastevců a bojovníků starého Uherska. Husaři byli napodobováni v armádách celé Evropy a později i mimo ni. Jejich uniforma byla malebná, plná ozdob a právem přitahovala pozornost. Pluky často měnili barvy uniformy – to dle vkusu majitelů. Nejznámější v tomto směru byl pluk hraběte Nadásdyho, který ji v letech 1688 až 1762 měnil pětkrát. Roku 1757 císařovna Marie Terezie rozhodla o jednotné uniformě pro všechny husarské pluky, které se měli odlišovat jen barvou rukávců kalpaků a výložek. Ale neuspěla. A tak do sedmileté války husaři nastupovali ve vysokých kožešinových pokrývkách hlavy hnědé barvy zvanými Kalpak, ty byly doplněny rukávcem spadajícím z horní části a doplněným šňůrami. Druhou variantou byla křídlová čepice (ta ale byla v silné menšině). Na sobě měl husar kabátec do pasu zvaný dolman. Ten byl buď světle modrý, tmavomodrý, světle či tmavozelený s nízkým límcem. Na něm bylo šňůrování se třemi či pěti řadami knoflíků (žlutých či býlích). Šňůry byly žluté, bílé či červené barvy. Šňůrami byly i obšité švy na uniformě, rukávy a kalhoty. Opasek byl vlněný tkaný a na něm byla zavěšena zakřivená šavle a sedlová taška (typická právě pro husary). Sedlová taška byla zdobena buď iniciálami majitele pluku, jeho erbem či císařským orlem. Kalhoty byly buď v červené či modré barvě. Kožíšek v barvě dolmanu se v létě nosil přes rameno a v zimě oblečený přes dolman. Sedlo kryla čabraka dle plukovního přepisu, výzbroj ještě tvořili dvě pistole v hostrech a karabina. Veškerá jízda byla vybavena plášti bílé barvy – ty byly tak velké, že museli zakrýt jezdce a i sedlo s vybavením.

Dělostřelectvo

To se dělilo stejně jako Pruské na polní a obléhací. Původní uniforma podobná té pěchotní, byla bílé barvy s červeným vyložením. Ta se ale neosvědčila, při střelbě se špinila a tak se přešlo na kabáty hnědé barvy, které byly původně určeny jen pro výcvik a tzv. domácí službu. Tato barva se stala pro dělostřelce typickou po dalších 100 let. Děla v poli se užívala lehká jedno či trojliberní, zvaná i plukovní, dále pak šesti či dvanáctiliberní pro podporu na vyšší úrovni vojsk. Ono označení vycházelo z hmotnosti koule. Pohotovostní stav k jednomu dělu byl určen na 150 koulí a 70 kartáčových střel či granátů. K dělostřelectvu byl přísný výběr, vojáci měli umět číst i psát německy a museli být technicky zdatní. Během bitev pluky přidělovali k dělostřeleckým bateriím pěšáky na výpomoc.

Napsat komentář