Válka o dědictví rakouské 1740 – 1748

Války o dědictví španělské a severní válka vyčerpaly evropské velmoci i další státy natolik, že se delší dobu vyhýbaly většímu ozbrojenému střetnutí. Čtvrtstoletí, které uplynulo do dalšího velkého konfliktu, však nebylo údobím úplného klidu, spíše bychom je mohli charakterizovat jako čas sbírání sil.

Rok 1740 přinesl změny na trůnech v klíčových státech střední Evropy.

20. září 1740 opustil tehdejší svět císař Karel VI., poslední mužský příslušník habsburského rodu a v dědičných zemích se chopila vlády nejstarší dcera zesnulého císaře Marie Terezie (1740-1780). Jednotlivé země habsburské říše přijaly možnost ženského nástupnictví a také na mezinárodní scéně se nezdála být poice „královny české a uherské“ ohrožena. Všechny evropské velmoci a další státy uznaly tzv. pragmatickou sankci 1). Která deklarovala nedělitelnost habsburských rodových držav a potvrzovala možnost ženského nástupnictví. V Rusku zemřela carevna Anna (pouhé tři dny před Karlem VI.) a regenti, kteří vládli za nezletilého Ivana VI., na konflikt s Rakouskem nepomýšleli. Podobné tendence zprvu neprojevovala věčná rivalka Francie, kdy se kardinál Fleury v této době soustřeďoval na souboj s Brity v zámoří.

no images were found

Fridrich II. mino jiné rád hrál na flétnu.

Tři měsíce před zesnutím Karla VI. 30. května 1740 zemřel i pruský král Fridrich Vilém I. Evropa očekávala, že jeho syn a nástupce Fridrich II. (1740-1786) bude kultivovanějším protihráčem, než zesnulý „kaprál na trůně“. To by však nesmělo být Prusko Pruskem. Tím, kdo navzdory očekávání uvedl lavinu do pohybu, byl právě mladý pruský král Fridrich II. Do jisté míry to bylo překvapením pro tehdejší Evropu i samotnou Marii Terezii. Fridrich Vilém I. sice pokusy vytvořit užší vazby s Jiřím I. Anglickým a Petrem I. Velikým popuzoval císaře Karla VI., ale ve Vídni nechápali jeho kroky jako hrozbu.

Mladý král hodlal dovršit cestu svých předchůdců a přeměnit Prusko v plnoprávného a respektovaného člena koncernu velmocí. Fridrich II. převzal politicky a hospodářsky stabilizovanou zemi a mohl své ambice opřít o vynikající armádu o síle 80 000 mužů, vybudovanou otcem, 8 milionů tolarů „válečného pokladu“ a 7 milionů tolarů ročně na daních. Ke skutečnému velmocenskému postavení chybělo větší území, s čímž souvisel vzrůst obyvatel a rozšíření ekonomických zdrojů. V této souvislosti se pozornost Fridricha II. soustředila na rakouské Slezsko, sousedící s Braniborskem, s jeho milionem obyvatel, rozvinutou ekonomikou a zásobami nerostů. Zpočátku se pruský král pokusil získat na Vídni Slezsko diplomaticky za finanční odškodnění, spojenectví a kurfiřtský hlas při eventuální volbě Františka Štěpána, manžela Marie Terezie, císařem. Marie Terezie nabídku odmítla. Jednak se nechtěla vzdát bohaté provincie, a jednak se obávala, že by takové zpochybnění pragmatické sankce vyvolalo další nároky. Přesto tomu nezabránila.

První válka slezská v letech 1740 – 1742

V půli prosince roku 1740 začala útokem pruské armády tzv. první válka slezská pod rouškou nároků na slezská knížectví břežské, lehnické, volovské a krnovské. Pruský král neměl v úmyslu iniciovat nějaké dělení Rakouska a navíc předpokládal, že se velmoci budou držet stranou. Ovšem po pruském vítězství nad Rakušany v bitvě u Malvic ze dne 10. dubna 1741 vznesl Karel Albrecht nárok na české rakouské země, Filip V. Španělský požadoval Toskánsko a Parmu pro svého syna Dona Felipeho a na základě jednání francouzského hraběte de Bell-Isle vznikla v bavorském Nymphenburgu 18. května 1741 spojenecká smlouva mezi Francií, Bavorskem a Saskem a byla zajištěna spolupráce Španělska. Sestavený mlýnek na rakouské dědictví se spustil válečnými operacemi francouzsko-bavorské armády v létě roku 1741, a pokračoval zapojením saských sil v září a podzimním vyloděním španělských jednotek v Itálii. Fridrich II. naštěstí pro panovnici nehodlal hrát pěšáka na šachovnici francouzské politiky a 9. října 1741 uzavřel s Rakušany příměří v Klein

Karel Albrecht, kurfiřt bavorský, se nechal na úkor Marie Terezie korunovat českým králem.

Schnellendorfu. Přesto francouzsko-bavorské síly ke konci listopadu obsadily Prahu a Karel Albrecht se nechal korunovat českým králem 2). Závažnou ranou prestiži Rakouska byla volba Karla Albrechta císařem ve Frankfurtu 14. ledna 1742. Poprvé po více než třech stoletích se císařem nestal příslušník habsburského rodu. K těmto událostem však došlo již v době, kdy příměří s pruskem uvolnilo Rakousku ruce a Khevenhüllerovi jednotky obsadily Bavorsko a v době korunovace vstoupily rakouské jednotky do Mnichova.

Rakouský úspěch však přiměl Fridricha II. obnovit válečné operace proti Rakousku a vpadl do severovýchodních Čech a na Moravu. Drtivá porážka rakouských sil vedených Karlem Lotrinským, švagrem Marie Terezie, vedla k preliminárnímu míru ve Vratislavi a 28. července 1742 ke konečné mírové smlouvě v Berlíně. Ztráta Slezska, se kterou se do konce sedmileté války Marie Terezie nesmířila, byla zpečetěna. V daném okamžiku byl však z pohledu Vídně eliminován tlak nejnebezpečnějšího soupeře a rakousko se mohlo soustředit na zápas se zbývajícími protivníky. Jediným významnějším spojence byla Velká Británie. Porážka a eventuální rozpad Rakouska by z pohledu Angličanů mohl posílit pozice Franci a ohrozit Hannoversko a nakonec i samotnou Británii. Problém vazby Londýna a Vídně však spočíval v rozdílnosti priorit. Pro Brity byla nejdůležitější válka s Francií, zatímco Marie Terezie pomýšlela na znovuzískání Slezska popřípadě dosažení kompenzace za tuto ztrátu.

Rakouská armáda vytlačila francouzsko-bavorské síly z Čech a v Jižním Nizozemí se spojily rakouské, britské a hannoverské oddíly a pod velením samotného krále Jiřího II. dosáhla 27. června 1743 tzv. pragmatická armáda vítězství v bitvě u Dettingenu. Vůdci whigovského kabinetu baronu Johnu Carteretovi se podařilo dalším diplomatickým tlakem zničit ve střední Evropě pozici Francie, již zde budoval roku 1741 Belle-Isle. O rozhodný úder proti Francii se Angličané v zámoří ani na starém kontinentě nepokusili. Neúspěchy donutili Francii ke změně politiky a s rodinným paktem s Filipem V. se Ludvík XV., který se po Fleurym osobně ujal vlády, zaměřil na Rakouské Nizozemí, Itálii a Porýní, tedy tam, kde byli v minulosti úspěšní. Francouzsko-španělský útok v Itálii sice mnoho úspěchů nepřinesl, zato francouzské úspěchy v Rakouském Nizozemí znovu zvedli z trůnu pruského krále Fridricha II. Jednání o alianci se Švédskem a Ruskem ztroskotala, proto se znovu obrátil na Francii a 5.června 1744 uzavřelo Prusko ve Versailles s Francií spojeneckou smlouvu.

Druhá válka slezská v letech 1744 – 1745

Vpádem Fridrichovi armády do Čech v půli srpna 1744 tak začala tzv. druhá válka slezská. Pruský král chtěl dalším tažením oslabit Rakousko a získat nové záruky na Slezsko. Formálně se zaštítil císařskou autoritou a akci prezentoval jako úsilí o zachování klidu v říši a Evropě. Pruská armáda rychle obsadila podstatnou část Čech, Praha kapitulovala a rakouské síly museli vyklidit Bavorsko. Carteretova protifrancouzská politika byla oslabena a nakonec vedla k jeho rezignaci. Na přelomu let 1744 – 45 se však postavení Fridricha II. vážně zhoršilo. Rakušané obsadily Horní Slezsko, tenčily se pruské zdroje a Francie projevila ochotu ke smíru. Nakonec 8. ledna 1745 Británie, Nizozemí, Rakousko a Sasko podepsaly tzv. varšavskou alianci s cílem zásadního omezení vlivu Pruska. Navíc císař Karel VII. 20. ledna 1745 zemřel a jeho nástupce a syn kurfiřt Maxmilián III. Josef se zavázal uznat pragmatickou sankci, zřekl se dědických nároků a přislíbil kurfiřtský hlas manželu Marie Terezie Františku Štěpánovi. Přesto se v izolaci osvědčili Fridrichovi vojevůdcovské schopnosti a dne 4. června 1745 uštědřila rakousko-saským silám zdrcující porážku u Hohenfriedbergu. 11. května 1745 porazili Francouzi Brity u Fontenoy a postupovali ve Flandrech. Londýnský kabinet tak ukončil válku s Pruskem a chtěl se plně soustředit plně na Francii. Hannoverskou smlouvou ze dne 26. srpna 1745 uznal pruskou držbu Slezska a doporučil Berlínu ukončit konflikt za podmínek z roku 1742. Fridrich II. byl z obavy z možného zásahu Ruska a Švédska a za vrtkavé pomoci Francie ochoten uzavřít mír. Velmi nesnadným úkolem britské diplomacie bylo přimět Marii Terezii přistoupit na podmínky a smířit se se ztrátou Slezska. Určitým zadostiučiněním byla volba Františka Štěpána císařem. Pádnými argumenty však byla pruská vítězství u Katholisch-Hennersdorfu 23. listopadu, u Kesselsdorfu 15. prosince a britská hrozba zastavení finanční pomoci. Dne 25. prosince 1745 byl v Prusy obsazených Drážďanech uzavřen mír mezi Rakouskem, Saskem a Pruskem. Fridrichovi bylo přiznáno Slezsko a stanul mimo stávající konflikt britsko-rakouské aliance s oběma borbounskými mocnostmi. Na oplátku uznal Františka Štěpána císařem a Marii Terezii „císařovnou a královnou“ 3).

Mírem s Pruskem válka pro Rakousko neskončila. Francouzský tlak nutil Rakušany hájit pozice především v Itálii a Jižním Nizozemí. Ovšem zatímco Rakouské Nizozemí považovali ve Vídni za břemeno, ale ztráta by znamenala poškození prestiže, v Itálii by naopak mohly být nalezeny kompenzace za Slezsko, proto zde byla soustředěna většina rakouských jednotek. Mořic Saský dál vítězil v Jižním Nizozemí a jeho armáda dosáhla hranic Spojených provincií, jimž v dubnu 1747 Francie vyhlásila válku. Vznik Velké aliance z dob Viléma III. Oranžského bylo pouze iluzí. Nejen ekonomické vyčerpání účastníků konfliktu však nakonec vedlo ukončení válek o dědictví rakouské mírovou smlouvou v Cáchách 18.října 1748.

V mnoha případech znamenal mír obnovu předválečného stavu státu quo. Jižní Nizozemí bylo vráceno Rakousku, muselo však uznat ztrátu Slezska a Kladska ve prospěch Pruska. V Itálii postoupilo Parmu, Piacenzu a Guastallu španělskému bourbonskému princi Donu Filepimu a získalo většinu Milánska a Toskánska. Madrid po smrti Filipa V. ztratila zájem o Apeninský poloostrov. V zámoří si Británie a Francie navzájem vyměnili Louisbourg a Madrás.

Situace po válce

Francie dosáhla v posledních letech významných vojenských úspěchů proti koalici, ale nebyla je schopna využít. Po zhroucení zahraničního obchodu a finančních obtížích v důsledku britské blokády nestačily hospodářské zdroje Francie pro realizaci expanzivních cílů. Přesto z vojenského hlediska zůstala první mocností kontinentu a byla schopna znovu změřit síly s Británii v zámoří. A tak nadále působila britsko-francouzská rivalita, která nakonec v zámoří přerostla v nevyhlášenou válku. Na druhé straně koncern velmocí definitivně opustustily Španělsko a Spojené nizozemské provincie. Vztah mezi Rakouskem a Pruskem měl povahu pouhého příměří.

Války o dědictví rakouské přinesly jednoznačný úspěch právě Prusku. Fridrich II. zvětšil populaci své říše téměř o polovinu a podstatně se rozšířili i ekonomické zdroje. Desetiletí po míru v Drážďanech král věnoval dalšímu budování armády a zvyšování příjmů. Prusko se zařadilo mezi velmoci a nešlo jej při jednání velmocí o politických záležitostech obejít.

Diplomatická válka

Vztahy Rakouska a nově Ruska měly stále více nepřátelský charakter a zhoršování britsko-francouzských vztahů signalizovalo možnost brzkého vypuknutí válečného konfliktu v Evropě. Působení těchto faktorů rozběhlo diplomatický kolotoč, který vedl k tak zásadní změně spojeneckých vztahů, že můžeme hovořit o „diplomatické revoluci“.

Prusko bylo na mezinárodní scéně do značné míry izolované, ostatní státy mu minimálně nedůvěřovali. O to naléhavěji král potřeboval mít jistotu ohledně spojenectví s Francií. Na druhé straně byl se 140 000 armádou a 13 milionů tolarů na případný konflikt připraven. Vídeň se nesmířila se ztrátou Slezska a hlavním nepřítelem bylo Prusko. V březnu 1749 vyzvala Marie Terezie členy Tajné konference, aby se vyjádřili k budoucí orientaci zahraniční politiky. Mladý hrabě Václav Antonín Kounic-Rietberg, budoucí kancléř, doporučil usilovat o spojenectví s Francií, neboť Londýn není „přirozeným spojencem“ proti Fridrich II. a nepomůže znovu získat Slezsko. Přesto ani Marie Terezie a Kounic nepředpokládali náhlý odklon od Británie. Prosazení této zásadní změny orientace nebylo snadné. Změnu kurzu zahraniční politiky Francie nakonec ovlivnil právě Londýn. Británie naléhavě potřebovali spojence pro případ, že Francie zahájí útok v Jižním Nizozemí nebo k němu podnítí Prusko. Ačkoli šlo o rakouskou državu, Kounic nehodlal připustit, aby akcemi v Jižním Nizozemí Rakousko bojovalo za britské zájmy a současně si znepřátelilo Francii, již hodlal získat jako spojence proti Prusku. Rakousko nebude bránit Jižní Nizozemí a Británii ve válce s francií nepomůže – k tomu dospěli v Londýně zhruba v létě 1755. Rakušané zatím opatrně naťukli Francouze o možné koalici Rakouska, Ruska, Švédska a některých německých států. Pokud šlo o Francii nepožadoval její účast, ale neutralitu. Pokud šlo o vztah k Berlínu, nastala mezi Petrohradem a Vídní vzácná shoda zájmů. Marie Terezie si přála znovu získat Slezsko a zbavit se pruské rivality v říši a kancléř Bestužev chápal rozdrcení Pruska jako základní předpoklad pro vznik ruské hegemonie ve východní Evropě. Obě země však nemohly podniknout ráznější kroky bez příslibu finančních subsidií. V tomto ohledu Kounic spoléhal na Francii, zatímco Bestužev s ohledem na dosud existující prusko-francouskou vazbu hodlal získat subsidie v Londýně. V létě 1755 dosáhlo Rusko konvencí příslib 100 000 liber ročně. V Británii byla považována za pojistku proti pruskému útoku na Hannoversko a současně i nástroj k možnému podpisu smlouvy mezi Londýnem a Berlínem. Fridrich II. byl vcelku oprávněně přesvědčen, že nové seskupení Rakouska, Ruska a Saska na něj zaútočí, jak jen to bude možné. Navíc britsko-ruské rozhovory v Petrohradu představovali vážnou hrozbu. 16. ledna 1756 uzavřely Británie a Prusko ve Westminsteru konvenci o zdržení se vzájemných útoků. Fridrich II. předpokládal, že konvence mu pomůže oslabit, možná i rozbít koalici, která se proti němu formovala. Reakce Francie i Ruska ukázala míru omylu pruského krále. V únoru 1756 vypověděla Francie smlouvu se „zrádným“ Pruskem a versailskou smlouvou uzavřelo s Rakouskem obranné spojenectví. Tím bylo pro šokované Prusko ukončeno staleté nepřátelství Habsburků a Francie. Také Rusko s pocity zrady Británie začala vylepšovat vztahy s Francií. Fridrich II. si začal uvědomovat, do jakého nebezpečí se dostal sepsání konvence s Londýnem, která nebyla ani klasickou spojeneckou smlouvou. Hrozba ze strany rusko-rakouské aliance rychle vzrůstala. V létě 1756 se začaly ruské síly formovat v Pobaltí a rakouské v Čechách. Pruský král neunesl psychologický tlak a začal jednat jako voják. Chtěl rychlým útokem vítězně předejít protivníky a rozvrátit řady protivníků. Navíc se znovu přepočítal kalkulací, že Francie nedostojí své smlouvě s Rakouskem a nepřidá se k rakousko-ruské koalici.

Literatura

SKŘIVAN, A. Evropská politika 1648 – 1914. Nakladatelství Aleš Skřivan ml. Praha. 1999, str. 89 – 116
SKŘIVAN, A. Války o rakouské dědictví, 1740-1748. Historický obzor. č. 1/2. 2001.

Poznámky

1) 19. dubna 1713 – tedy více než čtyři roky před narozením Marie Terezie (*13. 5. 1717) – byl definován nástupnický řád v habsburském rodě v dokumentu známém jako Pragmatická sankce. Ta deklarovala především nedělitelnost habsburských rodových zemí a zajišťovala možnost ženského nástupnictví. V dubnu 1716 se císaři Karlu VI. narodil syn Leopold Jan, a tak, byť jen nakrátko, přestal být problém ženského nástupnictví aktuální. Po smrti chlapce se otázka znovu otevřela. S konečnou platností byla Pragmatická sankce znovu formulována v roce 1720. Tímto uspořádáním byla přednostně přiznána nástupnická práva dcerám Karla VI. před dcerami jeho staršího bratra, zesnulého císaře Josefa I., které se v letech 1721 resp. 1722 provdaly za saského a bavorského kurfiřta a musely se svých nástupnických práv vzdát. V letech 1720-1723 přijaly Pragmatickou sankci stavy jednotlivých zemí, její prosazení na diplomatickém poli bylo nadlouho základním cílem rakouské diplomacie.

2) Karel Albrecht byl králem jen „prohlášen“, korunovace nemohla proběhnout, protože korunovační klenoty byly uloženy ve Vídni.

3) Přísně vzato, Marie Terezie nikdy nebyla císařovnou, ale pouze manželkou císaře. Za života Františka Štěpána byla titulována jako císařovna-manželka. Poté, co se stal císařem její syn jako Josef II., jako císařovna-matka. Ačkoli císařský titul nikdy neměla, od podzimu 1745 ji celá Evropa nazývala „císařovnou“, pouze Fridrich II. ji vytrvale tituloval jako „královnu uherskou“.

Napsat komentář